Saviour || 2. kapitola

4. listopadu 2013 v 17:33 | wolfie
Přináším další díl této fan fiction. Včera jsem otevřela starý blog (kdo by měl zájem přečíst si něco naprosto nečtitelného - klik) a divila jsem se, jak jsem mohla něco tak.. děsivě děsivého spáchat. Psala jsem strašně. Neříkám, že teď píšu nějak extra dobře, ale.. přijde mi, že se to dá alespoň trošku číst. :)
Mimochodem... děkuji moc za komentáře :-*

Posadila se na barovou stoličku a zahleděla se na talíř s lívanci. Když se zamyslela, tak přišla na to, že několik dní, nebo spíš týdnů už pořádně nejedla. Ale z talíře plného lívanců se jí dělalo mdlo. Pak zaslechla z koupelny tekoucí vodu. Hodila tázavý pohled na Romana, ten jen uhnul pohledem. Zahleděla se nervozně směrem ke koupelně. Po necelých dvou minutách z koupelny vylezl vyšší muž. Rebeky by se v té chvíli krve nedořezal. Rychle seskočila z barové stoličky a přesunula se k Romanovi. Chytla ho za paži.
"No, takže jak jsem říkal, prostě toho teď je v práci hodně a tak jsem tam pár dní spal. Bál jsem se o Rebeku, protože když jsem ve čtvrtek odcházel do práce, pohádali jsme se, ale o tom jsem ti už vyprávěl, že..?" Martin položil ručník na jednu barovou stoličku a rázem ztuhl, když si všiml, že Rebeka je v místnosti přítomna.
Nervozně polkla drtila Romanovu paži. V krku jako by měla obrovský knedlík, chtěla ho poslat pryč, vykopnout ven, ale nemohla nic říct. Roman tam jen stál a smutně koukal před sebe. Všem třem jako by došla slova. Rebeka se zhluboka nadechla a špitla. "Co tady děláš?" podívala se na Martina a do očí se jí tlačily slzy.
"Přišel jsem domů, jak jsem říkal." posadil se Martin, který byl už v naprostém klidu, na barovou stoličku.
"Tady ale není tvůj domov. Už několikát jsem ti to řekla a nevím, co na tom pořád nechápeš!" zvýšila hlas a překvapila tím samu sebe. Roman k ní nechápavě vzhlédl, stále mu tiskla paži. Martin vstal ze stoličky a pomalu k ní došel. Chytil ji za volnou ruku.
"Copak si nevzpomínáš? Ty a já. To celý na věky. Slibovala jsi to." začal si s ní proplétat prsty. Ucukla.
"Vypadni odsud." procedila mezi zuby.
"Ale lásko, na to tě mám až příliš rád aby to dopadlo tak, jak to je." pohladil ji po tváři.
"Vypadni odsud, než zavolám policii!" zakřičela znovu a stiskla Romanovu paži silněji. Jeho obličej se zkřivil bolestí. Martin se prudce otočil a odkráčel z bytu. Práskl za sebou dveřmi. Rebeka se sesunula v slzách na podlahu. Celá se třásla. Rozčilením, strachem i vzlyky s ní třásly. Roman si sedl k ní na zem a pevně ji objal.
"Hej, hej.. ukľudni sa. Všetko sa časom spraví, ver mi. Hej, hej.." šeptal jí do vlasů a hladil ji po zádech. Cítila se v bezpečí. Přivinula se k němu. Byla ráda, že je tu teď s ní.
Roman ji vzal do náruče a odnesl zpět do postele, kam si lehl vedle ní, přikryl oba dekou a zezadu ji objal. Dřív takhle často lehávali. Vlastně pokaždé, když to jeden z nich potřeboval, po každém rozchodu, větším neúspěchu, po každé, když jeden s nich byl na dně, ten druhý tu pro něj byl. Rebeka se pomalu uklidňovala a Roman ji stále objímal. Pravidelně dýchala a Roman poznal, že upadla do spánku. Byla vyčerpaná. Hladil ji po rameni a pozoroval ji. Všiml si, že od posledního setkání značně zhubla, také postřehl, jak se zadívala na porci lívanců. Něco bylo v nepořádku a on si přál vědět, co to je. Políbil ji na rameno a ona se jen spokojeně zavrtěla. Něco se jí zdálo. Pomyslel si a usmál se. Připadala mu tak roztomilá, tak křehká a tak zranitelná. Přemýšlel nad tím, co se mu před několika minutami odehrálo před očima. Došlo mu, že ten, kdo narušil vidinu krásného rána byl Rebečin přítel, však Martin sám mu to tak podal, jen už nedodal, že nejspíš bude už bývalým přítelem. Jimmiho hlava se objevila u kraje postele. Roman se na něho usmál a kývl na něj. Jimmi jako by pochopil, že může, skočil na postel k Romanovi a Rebece a rozvalil se u Romanových nohou.
Probudila se. Když se podívala na hodiny, zjistila, že je něco málo před polednem. Roman ji stále objímal. Vzpomněla si, kdy naposled takhle leželi vedle sebe. Bylo to v době, kdy ztratila babičku. Tedy před dvěma lety. Vymanila se z Romanova objetí a posadila se. Rozhlédla se zmateně kolem sebe. Nechápala proč vlastně ji Martin neustále pronásleduje. Vždyť tehdy řekl, že by mohl mít jakoukoliv dívku by chtěl, že má tolik nabídek. A teď? Skutek utek. Postavila se a trochu se jí zamotala hlava. Nenapadlo ji, že by to mohlo být z toho, že posledních pár dní nepozřela ani sousto. Říkala si, že občasná nevolnost a problém s rychlými pohyby má na vině jen její nervozita a to, že v noci téměř nespí. Vyšla na balkon. Z malého stolečku vzala krabičku cigaret a zapalovač s motivem akustické kytary a mikrofonu. Pomyslela si, že již několik dní na kytaru nesahla, přikládala to za vinu práci a tomu, že se domů vracela za tmy. Vyndala z krabičky jedu cigaretu a zapálila si. Potáhla. Ten pocit první cigarety dne milovala. Zbožňovala, jak se vždy uvolnila a část svých problémů vyfukovala z plic společně s cigaretovým dýmem. Vzpomněla si, že v šuplíku má ještě zbytek trávy, kterou u ní nechali Honza s Dominikem, když tu naposledy byli. Stoprocentně už zapomněli, že jim něco zbylo. Otřásla se zimou. Aby ne, když na sobě měla jen uplé tílko a volné tepláky. Položila rozkouřenou cigaretu do popelníku a zašla si do pokoje pro svetr. Když se vrátila, v cigaretě ještě stále zbýval kus nevyhořelého tabáku. Opřela se o stěnu, která na balkoně fungovala jako zábradlí, a zadívala se do dálky. Měla štěstí, že dnes byl státní svátek a že nemusela do práce, stejně by to už stálo za nic a konec konců, brigádnice to v květinářství zvládne sama. Šéfová byla na dovolené a Rebeka to tam po dobu její nepřítomnosti měla na povel. Ale dnes byl státní svátek a květinářství mělo zavřeno. Naštěstí. Potřebovala chvilku oddych, i když mezi těmi všemi květinami se cítila skvěle, dokonce interiér toho květinářství zdobilo i pár Rebečiných obrazů a již několikrát se jí lidi ptali, kdo maloval ty obrazy a jestli jsou na prodej. Nad prodejem obrazů přemýšlela poslední dobou čím dál tím častěji, jelikož viděla, že lidem se její obrazy líbí a také za tím viděla jistý přivýdělek. Naposledy potáhla z cigarety a pak ji odložila do popelníku. Vešla zpět do bytu. Roman už byl na nohou a když ji spatřil, povzbudivě se na ni usmál.
"Je ti lepšie?" zeptal se a rozešel se směrem k ní. Usmála se na souhlas a tak trochu doufala, že Roman nepozná, že ji to stále trápí a vnitřně užírá.
Jimmi se začal doprošovat pozornosti. Chtěl vyvenčit. Rebeka se na něho usmála a šla si obléct bundu. Roman šel za ní. Když byli oba oblečení, Roman nandal Jimmimu vodítko a za zvuku jeho hlasu a jeho vypravování historek z kapely se vydali ven. Došli až do parku, kde se posadili na lavičku, která byla daleko od ostatních, taková zapomenutá. "Dříve jsem sem chodila s Martinem." pomyslela si Rebeka. Jimmi pobíhal kolem a honil listí spadané ze stromů.
Rebeka sedela na lavičce v tureckém sedu čelem k Romanovi a smála se na jeho historkách spolu s ním. Roman ale po chvilce zvážněl a zadíval se jí do očí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťula Peťula | Web | 4. listopadu 2013 v 17:53 | Reagovat

Je to boží! :)
A musím říct, že já se občas stydím i za povídky, které píšu teď.. :D

2 Tris Tris | 4. listopadu 2013 v 22:49 | Reagovat

Dokonalé to je...:3 přesně jak jsem říkala a předpokládala! ^^ Myslím, že Roman si s ní teď bude chtít promluvit narovinu, o vážných věcech.. Toho už se nemůžu dočkat!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama