Saviour || 1. kapitola

2. listopadu 2013 v 17:33 | wolfie

Vracím se ke psaní. Dlouho jsem nic nenapsala a změnila několik blogů, kam jsem psala rádoby deníček. Doufám, že mě to zase chytne a budu psát jak divá :3. Krásné počteníčko^^



Bylo pozdní odpoledne, ale venku už se setmělo. Blížila se zima. Za chvíli začne to vánoční šílenství, říkala si, zatímco nandavala Jimmimu, svému zlatému retrieverovi, vodítko. Oblékla si svou černou bundičku, vzala klíče a otevřela dveře bytu. Zhluboka se nadechla, pořád měla strach, i po dvou měsících, že na ni venku čeká Martin. Bála se, že ji znovu začne obtěžovat a pronásledovat a nutit do toho, aby se k němu vrátila. Nedokázal pochopit, že v tom vztahu už prostě nebyla šťastná. Jimmi vyběhl na chodbu a ona vykročila za ním. Zamkla dveře a výtahem sjela do přízemí. Když vyšla z domu, rozhlédla se nervozně okolo sebe. Nikde nikdo. Šla směrem k parku, který se touto dobou už vylidňoval. Cestou neustále přemýšlela. Nekoukala pořádně na cestu, jen vnímala kde se nachází. Jimmi se po chvilce vždy zastavil a podíval se na svou paničku, ona se jen usmála. Ten pes jakoby věděl, že může jít dál a tak pokračoval v cestě. Rebece začínala být čím dál tím větší zima a tak se rozhodla, že u příštího přechodu přejdou s Jimmim na druhou stranu ulice a tudy se vrátí domů. Dorazili k přechodu, ona se rozhlédla a vykročila. Jimmi pochopil, že může vyrazit a tak spokojeně cupital přes přechod spolu s paničkou. Po druhé straně ulice došli až téměř k domu a tam Rebeka opět o poznání více znerovozněla. Začala se rozhlížet kolem sebe a v očích měla strach. Naštěstí v pořádku dorazili až zpátky k bytu. Když se Rebeka rozhodla, že odemkne, strčila klíč do zámku, bylo odemčeno. Otevřela opatrně dveře a pustila Jimmiho dovnitř. Z obývacího pokoje šlo světlo od televize. Pomalu si svlékla bundu a sundala boty. Obezřetně došla až ke dveřím obývacího pokoje. Srdce měla až v krku. Nahlédla dovnitř a tam ke svému štěstí uviděla Romana, nejlepšího kamaráda ještě ze střední školy, jednou mu dala klíče, když spolu obývali tento středně velký byt. Spadl jí kámen ze srdce a usmála se. Vešla do místnosti a posadila se do křesla. Roman měl v ruce pytlík chipsů. Zaregistroval ji a jeho ústa se roztáhla do širokého úsměvu.
"Ahoj, Rebeka. Ako sa máš?" zeptal se a v hlase mu zaznělo nadšení, že ji vidí.
"Dobře, co ty? Co kluci, Igor a tak?" zalhala a hned se ho zeptala na kapelu, z té byl úplně unešený.
"Ide to, v kapele všetko fajn. Koncertujeme, nahráváme, bavíme sa. A chalani sa na teba pýtali, že ako žiješ, že si sa dlho neukázala, tak som im povedal, že do Vianoc prídeš." nevinně se usmál a pak se na ni tázavě podíval. Oči se jí rozzářily, když slyšela, že se na ni kluci ptali, vždyť je měla tolik ráda.
"Fajn, přijedu za vámi." řekla s úsměvem na rtech. Po nekonečně dlouhé době se upřímně usmála. Roman ji vždy dokázal dostat do dobré nálady už jen tím, že se za ní přijel podívat, nebo že jí zavolal, či napsal. Byl to zkrátka nejlepší kamarád jak se patří. Dokázala si s ním povídat hodiny a pořád měli o čem. Dokázala s ním dělat blbosti a chovat se jako malá a při tom zapomenout na problémy. Ale zároveň s ním dokázala řešit i ty nejvážnější věci.
Jimmi vyskočil za Romanem na sedačku, lehl si a opřel si mu hlavu o nohu. Roman měl Jimmiho strašně rád, vždycky když přijel, trávil s ním strašně moc času, chodil ho venčit, hrál si s ním, koukali spolu na televizi. Roman zkrátka rád trávil čas v bytě Rebeky, s Rebekou, s jejím psem.
" A proč jsi vlastně přijel?" zeptala se zvědavě Rebeka, oblékajíc si svůj oblíbený volný pruhovaný svetr, který jí upletla babička.
" Potreboval som na chvilku vypadnúť, lebo je toho na mňa priveľa. A tiež som chcel vidieť teba a Jimmiho. Chýbali ste mi." hladil Jimmiho jednou rukou po hlavě, a druhou rukou si nabíral chipsy.
" Jsem ráda, že jsi tu, stýskalo se mi. A stýská se mi i po klucích a po těch společně prokalených večerech. A po Máje, však tu jsem taky neviděla jak je rok dlouhý." vstala z křesla a přesunula se k Romanovi na gauč. Posadila se vedle něj a opřela si hlavu o jeho rameno. "Chyběls mi." zašeptala.
"Maja o tebe tiež hovorí každý deň, ako za tebou musí už konečně dojsť. Len teraz má veĺa práce a času menej. Ale hovorila, že si v novembri vezme dovolenku a príde za tebou. Takže si na ňu urob chvíločku čas, jasné?" pohrozil jí prstem a pak se rozesmál. Zbožňovala jeho smích. Na tom gauči seděli a povídali si celou noc. Neviděli jeden druhého naživo tak dlouho. A až ke třetí ráno se Rebeka odebrala do své postele a Roman si rozložil gauč. Jimmi už dávno ležel ve svém pelíšku v kuchyni.

Ráno Rebeku vzbudila nádherná vůně linoucí se z kuchyně. Vstala z postele a došla do kuchyně, kde na ni čekal Roman s ustaraným výrazem ve tváři a usmaženými lívanci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťula Peťula | Web | 2. listopadu 2013 v 19:15 | Reagovat

V první řadě děkuji za komentář! Jsem ráda, že se povídka líbí..
A ty piš dál! Zajímá mě, jak to bude dál! :)

2 zuzka zuzka | Web | 2. listopadu 2013 v 23:20 | Reagovat

Dakujem velmi pekne za komentar! :) mas jasne ze pokracujem v ff! :) A poprosim aby si ty pokracovala v tejto!! :)

3 Emm Emm | Web | 22. března 2014 v 0:26 | Reagovat

Moc pěkné! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama